Středogerdarské velehory se právem nazývají srdcem kontinentu. Pro většinu obyvatel Gerdaru je to neprobádaná oblast obývaná pouze odvážnými jedinci. Pravdou je, že v dřívějších dobách byla oblast hor obývaná dračí populací, a proto se lze setkat s mnohými stavbami monumentálního vzhledu chátrajícími a opuštěnými. Dalšími z obyvatel se stal trpasličí národ, který ač malého vzrůstu, vybudoval velké stavby, cesty a tunely, které umožňovali průchod horami. Nepřátelské rasy skrývajících se v jeskyních, tunelech či staých ruinách však nikdy nepřestali ničit snahu o osídlení. Co po dlouhé věky zůstalo nezměněno je krása, velkolepost a drsnost mohutných skalisk vypínajících nad oblaky spojujících tak nebe se zemí. Tito věčně zasněžení obři hlídají moudrost věků nepoznamenanou.
Východní část Středogerdarských velehor:
Rodělení podle map:
.jpg){kind=link}
Mapa A:
Gorbadské pahorky[]
Pahorky tvoří ze severu a východu přirozenou hradbu, která kryje Meghetovovo údolí. Skalní masiv je z ruly a při osidlování hor trpaslíky se objevila mocná žíla železité rudy. Proto vznikla v Megetově údolí v průčelí těchto hor trpasličí osada, která postupem času v přerostla v honosné trpasličí pevnostní město Karak Dammaz. Hory však sami o sobě nebyli moc bezpečné, protože se v jejich blízkosti objevovali stvůry, které po prvním příchodu chaosu měli být už dávno mrtvé. Trpaslíci v oblasti kolem pevnosti vybudovali množství malý pevnůstek – gathol. Původně si trpaslíci mysleli, že druhý příchod chaosu chrlí z hlubin nejen zelenokožce a krysí válečníky, ale i nové stvůry démonického vzezření jaké byli známi z prvního příchodu. Při bližším průzkumu zjistili, že v údolí více na sever přes Bagharovu propast byla druhým příchodem chaosu odkryt portál, který vypouští do světa tyto pokřivené stvůry. To znamenalo, že krom skřetů a skavenů skrývajících se v horách a jeskyních přibyla trpaslíkům ještě jedna povinnost. Trpaslíci se svou nezdolnou povahou zatlačili stvůry zpět do brány a vybudovali před ní pevnou hradbu, která je neustále střežená před výplody chaosu.
Zabezpečení hor trpaslíky se zlepšil obchod a začalo v jejich okolí růst drobné vesnice a opevněná města rozšiřovali své okolní statky a zúrodňovali je. Nejvýznamnější město vzniklé již před druhým příchodem chaosu na jih pod trpasličí pevností v úrodné nížině se nazývá Abolinar. Město patřilo kdysi lidem, ale jejich války a hamižnost jejich obyvatele zapudily nebo vyhladili. Po sléze se města ujala trpaslíkům blízké rasy, a to kudůci s hobity. Trpaslíci s kudůky pomohli opravit město a hobiti zase město zásobili svými zemědělskými výtvory.
Okolí Gorbadských pahorků bývá pro obchodní karavany dopravující svůj náklad ve většině případů bezpečné. Odvážlivci, kteří chtějí zavítat do hlubokých lesů v kopcích na východě od pohoří musí být vyzbrojeni, ježto mezi obyvateli horského zvodu nebývají vždy mírumilovné stvoření. Tamní dřevorubci povídají o jakémsi lesním postrachu a mrtvých staveních, které v minulých letech patřili divokým kmenům z hor.
Naopak pusté údolí ze západu zdobí pečlivě dlážděná trpasličí magistrála. Až na drobnou kleč a rozlámané kameny, které neudržel skalní masiv nepřekrývá údolí žádný porost. Rozbořené věže a ruiny budov promlouvají k poutníku chladným dotekem, že kdysi byli hory vyzdobeny trpasličím uměním daleko více než doposud stojí. Jsou pouhou vzpomínkou na Zlatý věk zavátou větrem a sněhem. To zub času z kdysi krásných a věhlasných kamenných děl postupně odebíral a stále jako hladová šelma ujídá svou daň. Na severu je dolina zakončena děsivou propastí známou jako Bagharova. Pevná zem rozděluje pohoří Guarethu a Gorbadu v temnou a nekonečnou prázdnotu vzduchoprázdna nořící se do jakéhosi nepoznaného nekonečna. Je přemostěna z jedné strany na druhý mohutnou stavbou mostu neboli Ormetským přechodem. Ta je neustále pod dohledem trpasličího národa a umožňuje rychlý přesun vojsk do pohoří v němž neustále dlí hrozba.
Kameronské pahorky[]
Z jihozápadu Meghetova údolí se zvedají Kameronské pahorky. Pro trpaslíky již nejsou tyto hory tak důležité, a přesto jsou pod neustálím dohledem pevnostních hlídek. Je třeba zmínit, že skrz ně vedou dvě cesty. Přes průsmyk Hodet, který je více na severozápadě. Tato cesta bývá více krkolomná a stezka tam není nijak udržovaná. Pro samotného poutníka může být nebezpečná, a proto se tudy odváží jen zkušení a vybavení cestovatelé. Na jihovýchod je průsmyk Barazdal což je v trpasličtině „průsmyk Starého slibu“. Odděluje totiž obchodní stezku trpaslíků a lidí. Obchodní karavany tam musí projíždět přes hluboké lesy jen samotná cesta přes průsmyk je holá s občasnou zelní horských klečí a odolných křovisek, které se udrží růst na kamenné suti. Cesta je povětšinou poctivě vydlážděná a na Gerdarské poměry relativně frekventovaná. Bývá přitahována lapky a skřety, ale o to více je střežená hlídkami.
Jihozápad pohoří se svažuje do údolí, kde protéká mocná řeka Temer. V místě, kde dochází k soutoku dvou řek Temer a Dumlot, stojí lidská vesnice Betarin. Před samotným soutokem je vybudován masivní most přemosťující mohutný tok Temeru. Je to strategické místo pro karavany a jejich odpočinek. Temer není tak divoký a pokud není zrovna jaro, kdy roztává sníh ve velkém, tak je možná plavba v obou směrech. Bývá tedy užíván elfským loďstvem pro přepravu zboží či materiálu. Trpaslíci neradi obchodují s elfi od Delemarského jezera, ale někdy přijmou některé výhodné nabídky. To staré rány minulosti, které sahají do Zlatého věku vytvořili propast mezi těmito rasami a již nikdy nebyli úplně odpuštěny prohřešky spáchané na obou stranách. Lodě své zakázky zboží spíše adresují do Abolinaru a tam jsou dále zpracovány. Abolinar je ale vzdálen a je nutno dopravit zboží po zemi. Vesnice se tedy stává jakousi dopravní stanicí čekající na své obchodníky. Jiné lodě zase pokračují po proudu Dur – tamronským údolím na jih, kde obchodují s lidmi.
Pás Kameronských pahorků na severozápadě končí dolinou Runk navazující na Bagharovu propast. „Runk“ je trpaslíky nazýván také „nerovný zápas“. Význam tohoto pojmenování má z druhého příchodu chaosu, kdy trpaslíci hledali příčinu potulování démonů po zemském povrchu. Věřili, že stvůry se drápou na povrch z propasti, protože se tam střetla skupina zabíječů s mocným démonem Almarem a jeho poskoky. Po vyhlazení nepřátel a zajištění oblasti byla vytvořena lidmi osada Famrel. Místní užívají louky strmě svažujícího svahu pro chov horských koz, ovcí a skotu. Stává se také častou zastávkou výprav postupujících hlouběji do hor anebo po pobřeží Temeru do elfských osady Imralas u Delemarského jezera.
Východní strana pahorků přechází v kopcovitou zalesněnou krajinu, kde také pramení krátká řeka Dumlot. Podhůří se rychle mění v úrodnou nížinu. Víska Safen, která využívá horských srážek pro pěstování zemědělských výtvorů, je napojena na cesty k Abolinaru a přesto jako by nebyla. Hobiti a kudůci tam spokojeně žijí bez velkých problémů. Zdá se, že je i dost přehlíženo lidským pokolením.
Karak Dammaz[]
Obyvatelé: Trpaslíci, menšina hobitů a kudůků; přibližný počet obyvatel: 6 000
Obchod:
Karak Dammaz se odjakživa zabývá dolováním a zpracováváním železa a vzácných kamenů. Kovářské řemeslo je vyhlášené po celém okolí. Někteří kováři vypomáhají v Abolinaru kvůli snazší dostupnosti obchodu. Další dovednost, co trpaslíci odjakživa ovládají je těžba a otesávání kamenných bloků skalního masivu. Tím, že dopomohli s výstavbou a opravou chátrajícího města Abolinar získali jméno ve světě a dochází i k obchodům s kamennými kvádry.
Historie:
V průběhu Zlatého věku, kdy rostlo trpasličí impérium se oddělilo několik odvážných klanů z Karak Kadrinu a hledalo vzácné naleziště kovů a diamantů. Hory tehdy byly více bezpečné a zdobili je nádherné majestátné stavby jako díla zručných dělníků. Klan Gromzan (OR – klan udatné krve) a klan Durazgrund (klad kamenných palic) vybudovali osadu, která věkem přerostla v krásnou pevnost Karak Dammaz. V časech budování pevnosti obýval trůn Belegar Šedovousí z klanu Durazgrund. Panoval dlouho a moudře. Otázka zní, proč pevnost byla pojmenována takto už u samotného zrodu. Belegar měl totiž prorocký sen ve kterém viděl mnoho mrtvých démonů i trpasličích válečníků v hlubokém údolí. Po tom, co se probudil poznal, že jeho lid bude těžce zkoušen. Karak Dammaz znamená ´Věčná zášť ´, název pevnosti měl vždy připomenout jeho obyvatelům jeho hrdost, odvahu a nepoddajnost.
Trpaslíkům se dařilo a v jejich stínu se začali rozvíjet obchody s lidmi i elfy. Avšak zrádné jednání elfů, které přerostlo v neodpustitelný konflikt nadlouho zpřetrhal všechny obchodní vazby s lesním lidem. Velké množství válečníků Karak Dammazu doplnilo armádu velekrále Godreka Hvězdodrtiče a pomohlo uskutečnit odplatu za jejich skutky. Pýcha elfů byla sražena. Zazněli oslavné trouby značící vítězství a do Karaz-a-Karaku byla dopravena koruna elfího fénického krále. Elfové se tehdy stáhli do neprostupných hvozdů a do míst, kde se mohli s jistotou ubránit.
Byla vyznamenána odvaha dammazských, které vedl zkušený velitel Kheli Lebkolam. Ten také nahradil Belegara na trůnu a začal budovat tunely a pevnůstky v okolí Karak Dammazu. Cesty, které trpaslíci vydláždili umožnili lidem z nížin vést obchod přes krajní části hor. Olimarské vévodství tehdy přišlo s nápadem vybudovat město Abolinar, které mělo vytvořit spojnici s městem Albore. Kheli se tehdy domluvil s lidským králem Arlesem, že jeho dělníci pomohou město vybudovat. Nové město zajistilo hladkost obchodu a Karak Dammaz se o to více vryl do myslí lidí.
Pevnost se otřásla v základech, když začalo obrovské zemětřesení a velké množství tunelů bylo zavaleno nebo je zalila tekutá láva. Ty, co zavaleny nebyli zaplnili odvěcí trpasličí nepřátelé obrovskou silou. Nikdo nechápal, kde se tato stvoření mohla vzít. Tento úkaz se vryl do paměti jako druhý příchod chaosu. Kheli stáhl všechny jednotky z okolních pevností a zápolil o samotnou pevnost se skaveny, skřety a orky ohrožující podzemní brány pevnosti. Karak Dammaz byl zapečetěn po několik měsíců podobně jako u pevností při prvním příchodu chaosu. Jakmile se povedlo zatlačit veškerou hrozbu a zajistit přístupové cesty do dolů a síních v pevnosti, začali nové přípravy pro otevření bran. Armáda vedená Lothorem Křivonosím, který byl věrný královský kladivonoš, zaútočila velkou silou proti stvořením, které zabrali trosky trpasličích děl. Přes hordy nepřátel se Lothor probil skrz Meghetovo k Bagharovu údolí. Zemětřesení změnilo krajinu kolem, avšak největším divem byla hluboká puklina, která rozdělila údolí ve dví a táhla se daleko do plání na východě. Trpaslíci tuto propast později pojmenovali stejně jako dřívější údolí totiž Bagharova propast. Když se trpaslíci snažili obejít tento přírodní úkaz z jihozápadu narazili na démony. Nejděsivější z nich, který je vedl byl Almar. Vstoupil do jejich myslí a dal ji poznat svoji sílu. Jen trpasličí nezdolnost uměla přemoci tento hnus, a nakonec vymýtit veškeré stoupence chaosu. Lothar však v nerovném souboji s démonem padl do temnot propasti a nikdo už jeho tělo nikdy nenašel. Trpaslíci zajistili část propasti, protože si mysleli, že ta hrůza vyhází z ní a zbytek jednotek se stáhl do pevnosti.
Kheli zlomen ztrátou svého věrného kladivonoše sám vybral několik odvážných válečníků a putoval po horách. Dával znát všem stvůrám co je trpasličí zášť. Za Bagharovou propastí bylo údolí Kvílivého větru, tam narazil na strašlivou bránu, která po staletí byla skryta uvnitř jedné z hor. Jejím odkrytím způsobeným zemětřasem se aktivovala prastará magie, která chrlila do světa Gerdaru stvoření z jiného světa. Kheli zajistil bránu a nechal postavil pevnost gathol Brann navždy bránící tuto hrozbu. Tehdy se naplnil prorocký sen krále Belegara neboť země toho údolí byla zalita krví démonů a trpaslíků, proto se také přejmenovalo na údolí Smrti.
Při zajišťování okolí bylo zjištěno, že Abolinar padl. Nestála za tím pohroma nebo stvůry, ale prostá lidská hamižnost. Několik otrhanců se snažili uhasit požáry, které v celém městě hořeli a snažili se zachránit co se dalo. Mrtvá těla byla bez citu rozsekána nebo nabodnuta na kopí. Smutný pohled byl na město, které dříve svojí krásou převyšovala jiná. Král přikázal několika trpaslíkům, aby pomohli se zastavením požárů. Nemohl si ale dovolit příliš oslabit svou armádu.
Smrt mnoha věrných válečníků a temnota skrytá za bránou vedla Kheliho k prosbě o pomoc další pevnosti. Ty ale samy zápasily o vlastní existenci. Jen Karak Kadrin poslal několikero zabíječů pro obranu brány. Ti se nanejvýš osvědčili a s hrdostí bojovali proti bezejmenným netvorům hledajíce udatnou smrt.
Kheli v marné snaze najít způsob, jak bránu uzavřít podnikl výpravu do prastarého sídla dračích pánů Eglomeru a vzal spolu s válečníky také učence, aby zkoumali písmo a fresky. Jeho naděje, že užije sílu draků k zničení zla v něm zapalovalo poslední plamen naděje. Probil se tedy přes velké síně zamořené stoupenci chaosu a vstoupil do podzemí. Nikdo neví, co se tam tehdy stalo. Na povrch se zpátky vrátil pouze král a několik věrných. Pozbyli však zdravého rozumu. Kheli od té doby nepronesl jediné slovo a na jeho ruce byli vypálené jakési staré znaky, které tam před tím nebyli. Z těch, co vstoupili do podzemí se stali zaki – blázniví trpaslíci potulující se po horách.
Trůnu se tehdy ujal Borri Půlruč starý veterán a velitel, který přišel o ruku v bojích s démony. Z bývalého krále se stal zabíječ, který při jedné velké bitvě v údolí Smrti nejspíš užil dračí magii, která mu byla propůjčena v ruinách Egolomeru. Znaky na jeho ruce zahořeli stejně jako jeho sekera. Sám zatlačil převahu démonů a zmizel v bráně. Tímto se Kheli navždy zapsal jako následovník Grimnira. Dlouhou dobu po tom, co se to stalo zůstala brána nečinná a Karak Dammaz žil po několik let v klidu.
Skupina hobitů a kudůků se zabydlela v Abolinaru a Borri po dohodě s nimi začal s opětovnou opravou chátrajícího města. Několikrát se jim také podařilo odvrátit útoky Olimarského krále Gileona, který si na město dělal zálusk. Spojení pevnosti s městem bylo od té doby vždy otevřené a pohotové k jeho obraně.
Borri nakonec požádal o opětovnou pomoc Karak Kadrin a ten poslal Morgrima Grimnirsona se svými zabíječi. Krátce na to byl král zabit v tunelech do Karak Grun zan, když vzdoroval převaze skavenů. Trůnu se ujal Morgrim Grimnirson a začal vyhledávat posily převážně zabíječů z okolí, které by doplnili prázdná místa po mrtvých válečnících. Děs číhající na druhé straně brány nikdy nezmizel a pro cech trpaslíků z Karak Dammazu bude vždy povinnost stát po boku svého krále, aby uchránili nejenom svoji pevnost a domov, ale i celý kontent…
Abolinar[]
Obyvatelé: trpaslíci, hobiti, kudůci a lidé
Obchod:
Město se vždy zabývalo a stále ještě zabývá zpracováváním produktů trpasličí práce z pevnosti. To znamená, že kameníci z řad kudůků zpracovávají skalní masivy do kamenných bloků. Ve městě se také rozvinulo kovářské řemeslo a díky tomu bylo do světa distribuováno mnoho povedených zbraní, což se také stalo velkým předmětem touhy lidských králů. Zemědělství se v nížinách kolem Abolinaru rozvinulo díky hobitům a přes bitvy sváděné s lidmi se vždy povedlo tomuto malému, křehkému ale přesto houževnatému lidu vždy obnovit zničené pole a začít znovu. Mezi trpaslíky se však nejvíce oblíbilo po celém Gerdaru výborné tabákové listí. Mnohé surové materiály rudy, kamene či drahých kamenů i hotové výrobky z nich byli dopravovány do města z trpasličí pevnosti pro lepší dostupnost obchodu.
Historie:
Město samotné vzniklo z drobného městečka Mewoldu. Lidský král Arlers Olimarský se dohodl s trpaslíky, že za jejich pomoci vybudují město lidských standardů a chtěl podpořit obchod z podhorskými vesnicemi a trpaslíky. Dřívější správce Karak Dammazu Kheli Lebkolam podpořil tento nápad a velkou měrou se podíleli trpasličí dělníci na konstruování velkých sídel a hradeb. Druhý příchod chaosu však mnohé změnil.
Arles byl nucen udržet vesnice před náporem skřetů a mnohé vesnice v okolí padli za oběť. Lidé se stáhli do větších měst. Toho všeho zmatku využil hrabě Gosfre a spolčil se s divokými kmeny lidí v podhůří i v horách a dobili město Abolinar. Trpaslíci odolávali velkému náporu skřetů a skavenů ve svých dolech a pevnůstkách. Nebyli schopni se zabývat lidskými problémy. Gosfre se ale dlouho neradoval ze svého vítězství. Odmítl vyplatit odměny barbarům a ti ve své zlobě vzbouřili a prokláli jeho tělo několika oštěpy a zahubili i jeho přední velitele. Poté z města unikli se vším, co se dalo vzít. Město chátralo a zbytek velmi prořídlých obyvatel nebyli schopní obnovit to co bylo zničeno. Navíc král Arles byl zabit ve skřetí léčce, když se vracel z válečného tažení z podpory města Albore před přílivem děsu z hor. Cesty nebyli vůbec bezpečné a bez vojáků téměř neprůchodné.
Trpaslíci po několik desítek let čistili okolí pevnosti a zahnali skřetí nájezdníky hlouběji do hor. Tehdy se do města dostala skupina kudůků a hobitů z jihu a zabydleli se v Abolinaru. Začali s pomalou opravou několik let chátrajícího města. Gileon syn krále Arlase převzal vládu a když viděl, jak se zase rozbíhá obchod v podhorských oblastech zatoužil po Abolinaru. Přes štědré nabídky obývajícího lidu a snahou dohodnout se na obchodech s jeho říší se Gileon snažil dvakrát získat město silou. Trpaslíci však už nenechali opět město padnout a podpořili ho svými silami. Útoky byli odraženy.
Město samotné však dodnes působí ponurým dojmem, neboť válka vždy zanechává své následky. Ostatní nástupci Gileona nikdy nepřestali toužit po městě, ale záštita trpasličí rasy jejich choutky krotila.
Himlin[]
Podhorská vesnička, která leccos zažila. Poutník, který tudy prochází musí projí přes hrubě tesanou palisádu. Stává se, že před městem visí zbytky těl zelenokožců nebo jiné verbeže. Tamní lidé jsou drsné povahy a ač se nejedná o barbary z hor, jejich vzezření je jim dosti podobné.
Obyvatelé: Lidé
Obchod: Dřevorubci, sedláci, truhláři
Mapa B:
Mapa C:
Mapa D:
